Přejít k obsahu Přejít k hlavnímu menu

PRAHA 3. února (VS ČR) - Přední český kardiochirurg Jan Pirk navštívil v lednu vězeňskou nemocnici při vazební věznici Praha Pankrác a setkal se zde s vedením nemocnice, ředitelem vazební věznice a zúčastnil se také lékařské vizity. Při této přiležitosti prozradil, že v této nemocnici sám kdysi operoval.

Vzpomínal jste, že ještě před lety ve vězeňské nemocnici na Pankráci také operoval. Kdy to bylo?

Opravdu jsem tady před mnoha lety operoval. Telefonovali tehdy z operačního sálu, že tu mají pacienta, který někomu upadl na nůž. Šlo o zranění v oblasti hrudníku. Operace tenkrát dobře dopadla. Ale určitě je to více než 35 let a určitě to bylo ještě před revolucí.

Měl jste možnost poznat i jinou věznici?

Musím to zaťukat na dřevo, ale zatím na mě ještě nepřišli. Dneska jsem ale rád přijal pozvání od ředitele pankrácké vězeňské nemocnice. Tady je to přeci jen něco jiného. Lékaři a sestry tu pracují ve specifických podmínkách.

Na veřejnost čas od času prosakují ne příliš pochvalné zprávy o stavu zdravotní péče ve věznicích, jak to působí na vás?

Víte, já si hlavně nejsem tak jistý, že všechno, co se publikuje, je pravda. I u nás v civilních nemocnicích je problém s náborem sester a kvalitních lékařů. Já v IKEMu pracuji už 47 let. Nepamatuji, že bychom měli plný stav sester. Většinou je část lůžek zavřených. Dokonce pamatuji doby, když jsme museli půl kliniky zavřít, protože nebyly sestřičky. Co potom ve vězeňských nemocnicích, kde jsou podmínky pro práci velmi ztížené jak prostředím věznice, tak samozřejmě i typem pacientů, o které se vaši lékaři a sestry musí starat.  

Máte za sebou stovky operací srdce. Jaké to je držet něčí srdce na dlani?

Víte, já bych nechtěl, aby si lidi mysleli, že rutina je to samé, co fušeřina. Znamená to, že to umíte. Každá operace je originál a musíte se na ni připravit. Důležité je, aby na sále byla dobrá pohoda. Nemyslím si, že je správné, když je chirurg operatér nervózní. Nervozitou jedině zhorší výkon lidí. Práce na sále je tvrdá práce, sestřičky u nás musí vydržet hodiny a hodiny stát u stolu.  

Z filmů známe scény, kdy při operacích hraje hudba. Je tomu tak i při vašich operacích?

Ano, hudbu si vybírá operatér, tedy vedoucí týmu. Když jsem se učil operovat v Americe v New Orleans, tak jsme na operačním sále měli pracovníka, který měnil cédéčka. U nás takovou funkci nemáme a já zpravidla poslouchám rádio, protože když ten disk jede už potřetí, tak už to také není nic přínosného.

Říkáte – jede disk po třetí. Jakou nejdelší operaci jste zažil?  

Některé výjimečné operaci trvají třeba až 14 hodin. Ale jsou různé fáze operace, takže i během toho výkonu si můžete mírně odpočinout. Třeba když chladíme pacienta, to může trvat i dvě hodiny. Tak máme na sále speciální barové židličky, kdy si na chvíli můžeme sednout a jenom hlídat teploměr a monitor, až dosáhneme cílené hodnoty. To abychom mohli zastavit krevní oběh a opravit, co je potřeba. Ale víte, já říkám, že v medicíně není žádný obor královský a žádný obor služka. Všechny obory jsou strašně hezký a každý obor vyžaduje specifické schopnosti. To, že je někdo dobrý chirurg, neznamená, že by byl dobrý praktický lékař. Čili lékař musí mít to štěstí, aby si vybral obor, pro který má předpoklady.

Jakým způsobem relaxujete, ještě pořád běháte?

Zrovna dneska ráno jsem už v 7:40 běžel po krčském lese v Praze, protože jsme dělali přímý vstup do ranního televizního vysílání, kde se mluvilo o škodlivosti kouření. Každou středu chodím plavat. To zase musím trénovat kvůli triatlonu.

Umíte také hřešit?

To víte že jo! Já si myslím, že každý člověk má ty své hříšky. Jsem dost netrpělivý, chci mít všechno hned vyřešené. Také mám takový kumbál v domě, kde bydlíme, a když vidí vnoučata  ten můj pořádek, tak jenom prohlásí – tady bydlí děda. Ale jestli tam někdo vidí chaos, tak to jenom nechápe můj systém uložení věcí. A mám rád víno.

Ale to je zase hřích srdci prospěšný…

V přiměřeném množství ano. Bílé, červené, růžové – všechna fungují stejně. Pro muže dvě skleničky, pro ženu stačí jedna sklenička. Ne, že bych ženám nechtěl víno dopřát. Ale to souvisí s enzymy.

Pořád ještě jste milovníkem velorexů?

Ano, mám čtyři. Na chatě nic jiného nepoužíváme. Na chatu přijedeme autem, které odstavíme a s vnoučaty na zmrzlinu nebo na nákup do Kostelce jezdíme jedině ve velorexu. Máme čtyři, každý syn má jeden, já mám jeden, a ještě máme jeden rezervní.

Fotogalerie

Sdílet článek

Facebook
Twitter