Historie plzeňské věznice se začala psát v roce 1870, kdy padlo rozhodnutí o vykoupení příslušných pozemků v lokalitě „Na Borách“ od Královského města Plzně. Teprve však po několikaletém dohadování o jejich ceně mezi městem a státem a následných čtyřech letech samotné výstavby, kterou realizovali architekt a c. k. vrchní stavební rada Emanuel rytíř Trojan z Bylanowa, projektant a c. k. vrchní inženýr Franz Maurus a vedoucí komise rozhodující o stavbě nové trestnice vrchní inženýr Johann Kaura, byla věznice s kapacitou 915 vězňů úhrnným nákladem 2.600.000 zlatých v červnu roku 1878 definitivně dokončena a následujícího měsíce zprovozněna (náklady na samotnou stavbu činily 1.283.000 zlatých).
Při projektování bylo zvoleno paprskovité architektonické řešení, které bylo zřejmě poprvé použito anglickým architektem Williamem Blackburnem při výstavbě věznice v Ipswichi v Anglii v letech 1784-1790. Toto řešení bylo dále zdokonalováno v USA a jeho asi nejznámějším příkladem je věznice ve Filadelfii z let 1823-1836 od anglického architekta Johna de Havilanda (tzv. filadelfský nebo také pensylvánský systém). Definitivní podoba plzeňské věznice pak vycházela z realizovaných staveb věznic především v Anglii, jejichž autorem byl anglický stavitel George Ainslie.
Prvním (vrchním) ředitelem plzeňské věznice byl nadporučík dělostřelectva v záloze Julius Schnabel. Ten také osobně přijal na nádvoří věznice dne 15. července 1878 první eskortu 43 vězňů z pražské Zemské trestnice U sv. Václava, která dorazila do Plzně vlakem ve zvláštním vagonu. Vězněm s číslem 1 se stal obchodní příručí Bedřich Schneiberg z Prahy, odsouzený k osmi letům těžkého žaláře.
Plzeňskou věznici již několik let po dostavbě začaly se zájmem navštěvovat mnohé významné osobnosti. Tak například v červenci roku 1888 věznici navštívil c. k. ministr spravedlnosti Alois Pražák, který do Plzně přijel na žádost zástupců c. k. krajského soudu, aby „z vlastního názoru přesvědčil se o nutné potřebě nové soudní budovy v Plzni“. V roce 1890 si plzeňskou věznici přijel prohlédnout c. k. místodržící v Čechách František hrabě Thun-Hohenstein, pozdější ministerský předseda Rakousko-Uherska.
Již od konce 19. století byla plzeňská věznice nechvalně známá vězněním osob odsouzených z politických důvodů. V roce 1894 se v plzeňské věznici ocitlo 33 z 68 odsouzených v politickém procesu s “Omladinou“, včetně budoucího prvního ministra financí Československé republiky Aloise Rašína. Vedle Rašína byli v Plzni vězněni tito “Omladináři“: Bedřich Beršík, Václav Čížek, František Jaroslav Duda, Josef Dutka, Rudolf Fejfar, Antonín Hajn, Josef Havránek, Jindřich Heller, Jaromír Hlad, Antonín Holzbach, Emil Kasík, Josef Kott, Karel Kukla, Jaroslav Miňovský, František Modráček, František Nedvěd, Stanislav Kostka Neumann, Josef Novák, Antonín Ott, Jindřich Peroutka, Alois Pospíšil, Josef Prkno, Karel Stanislav Sokol, František Stačina, Jan Svoboda, Josef Škába, Ferdinand Šrekr, Alois Tuček, Antonín Veselý, Josef Veselý, Bořivoj Weigert (též Vajgrt) a Johann Weiner (též Jan Vainer). Dne 30. října 1918, tedy dva dny po vyhlášení samostatného Československého státu, byl z věznice propuštěn velký počet politických vězňů a krátce na to dne 2. listopadu je následovalo dalších 130 osob. Po neúspěšném pokusu komunistů o puč v roce 1920 se jeho účastníci ocitli za mřížemi. Do plzeňské věznice tak byl mezi jinými v srpnu roku 1921 přivezen i pozdější československý komunistický prezident Antonín Zápotocký.
V období první republiky došlo v plzeňské věznici k významným změnám ve výkonu trestu, o které se zasloužil především první ředitel plzeňské věznice s vysokoškolským vzděláním, František Kočí (1923-1927), který do této funkce nastoupil také jako první bez předchozí vojenské kariéry. Právě díky němu si věznice v roce 1924 pronajala od města Plzně statek v Liticích, jenž provozovala ve vlastní režii až do roku 1929. V roce 1924 také proběhla elektrifikace věznice a o čtyři roky později bylo dokončeno ústřední vytápění věznice a postavena nová kotelna.
U příležitosti 40. výročí vynesení rozsudku nad Omladinou byla v plzeňské věznici dne 11. února 1934 za účasti vrcholných představitelů státu slavnostně otevřena “Cela Dr. Al. Rašína a Omladiny“, zrušená pravděpodobně již na konci roku 1938.
Po podpisu mnichovské dohody došlo v plzeňské věznici dne 16. října 1938 k předání 220 sudetoněmeckých delikventů SS Sturmbannführerovi Lauhusovi za přítomnosti náčelníka štábu Velitelství okrsku Plzeň-Nýřany mjr. gšt. Jindřicha Navrátila. To byl pro věznici v podstatě začátek temného období druhé světové války, která přinesla smrt i několika příslušníkům sboru vězeňské stráže z řad plzeňské věznice. Jejich jména dodnes připomíná pamětní deska umístěná před vchodem do průčelní budovy věznice, jejímuž odhalení byl dne 19. května 1946 přítomen tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina.
Jména uvedená na pamětní desce
- Rudolf Vrňata, popraven 28. 2. 1944 v Drážďanech
- Jan Padrta, popraven 13. 11. 1944 v Berlíně
- Antonín Razým, zemřel 4. 10. 1942 v Sachsenhausenu
- František Jánský, zemřel 6. 2. 1944 v Bambergu
- Josef Grus, zemřel 29. 4. 1944 v Ebrachu
- Jan Červenka, zemřel 23. 4. 1945 v Straubingu
V květnu roku 1945 osvobodila Plzeň Armáda Spojených států amerických, která vstoupila také do areálu věznice. O tom mimo jiné svědčí dochované podpisy vysokých amerických důstojníků v pamětní knize věznice.
V průběhu roku 1946 bylo do plzeňské věznice přivezeno několik odsouzených členů vlády Protektorátu Čechy a Morava, kteří si zde odpykali část svých trestů. Mezi nimi byli předseda protektorátní vlády z let 1942-1945 Jaroslav Krejčí a ministři Richard Bienert, Adolf Hrubý a Jindřich Kamenický. V dubnu roku 1949 k nim přibyl ještě někdejší zplnomocněnec německé branné moci při úřadu říšského protektora generál pěchoty Rudolf Toussaint.
Již tři roky po válce přijal komunistický režim zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky a s ním i zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu. Tím získala totalitní komunistická moc nástroje k realizování politiky třídní nenávisti a k likvidaci svých politických odpůrců především prostřednictvím politických procesů. První obětí této likvidace se stal divizní generál Heliodor Píka (armádní generál in memoriam), popravený právě v areálu plzeňské věznice dne 21. června 1949. Od roku 2009 tuto tragickou událost připomíná pamětní deska umístěná před vstupem do věznice.
Brutální komunistická diktatura v padesátých letech uvrhla do plzeňské věznice mnoho nevinných obětí a předních osobností národa. Svůj trest si zde odpykávali například poslanec Stanislav Broj a mjr.gšt. (generálmajor in memoriam) René Černý (oba popravení spolu s plzeňským dozorcem Čeňkem Petelíkem dne 23. května 1950 v Praze na Pankráci), armádní generál a Air Marshal RAF Karel Janoušek, brigádní generál Karel Paleček, osobní lékař paní Hany Benešové Jan Šmíd, hokejisté národní reprezentace odsouzení v procesu “Modrý a spol.“, představitelé katolické církve a velmi dlouhá řada dalších.
Na přelomu 70. a 80. let 20. století se mezi osobnostmi vězněnými v plzeňské věznici nacházeli například pozdější prezident Václav Havel, pozdější ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier, Pavel Wonka, mnozí další signatáři Charty 77, členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), současný arcibiskup pražský Mons. Dominik Duka a řada dalších neposlušných normalizačnímu režimu.
V letech 1949-1989 komunistický režim využíval plzeňské vězně také na práci v pracovních táborech či na pracovištích mimo areál věznice (pracovní útvary). Jako příklad lze uvést tábor Vykmanov, kaolínky v Horní Bříze a Třemošné u Plzně, vápenku v Horažďovicích, železárny v Hrádku u Rokycan, keramické závody v Chlumčanech, uhelný důl v Libkovicích, justiční statky v Nedražicích a v Zálezlech či areály Armabetonu a Škody Plzeň.
Po politických událostech v roce 1989 došlo v Československu nejen ke zrušení trestu smrti, který byl nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí, ale také k prosazování požadavků na dodržování základních lidských práv a občanských svobod. Ty se samozřejmě promítly i do výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody.
Zdroj: Lukáš Paleček, Stručná historie Věznice Plzeň, 2011
