Přejít k obsahu Přejít k hlavnímu menu


Dějiny českého vězeňství mají hlubokou minulost a zejména po roce 1989 procházely pankráckou věznicí nejen symbolicky.

Pankrácké věznice prošla vývojem od c.k. mužské trestnice v období habsburské monarchie k věznici Zemského či později Krajského trestního soudu v Praze v době první československé republiky. V průběhu druhé světové války byla využívána pro vazební a vyšetřovací účely nacistické justice a gestapa. Po osvobození v ní byli soustřeďováni nacističtí zločinci, zrádci a kolaboranti, které postihl spravedlivý trest.

Po uchopení politické moc komunisty se stala věznicí Ministerstva vnitra, ve které byla držena celá řada politických vězňů, označovaných za tzv. třídní nepřátele. V souvislosti s vydáním zákona č. 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody byla přejmenována na nápravně výchovný ústav (NVÚ) č. 2 Praha. Byla však nadále využívána i pro výkon vazby a v období tzv. normalizace zde byli věznění zastánci lidských práv včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla. Od roku 1926 byla v areálu pankrácké věznice postupně zřízena čtyři popraviště. Byla zde popravena i celá řada odsouzených z politických důvodů včetně jedné ženy JUDr. Milady Horákové. V letech 1954 – 1968 bylo uvedené popraviště jediným místem k výkonu trestu smrti pro celou Československou republiku. Teprve v roce 1968 bylo zřízeno další popraviště v Ilavě a později v Bratislavě na Slovensku.

Poslední poprava v pankrácké věznici, tedy i poslední poprava v Čechách se uskutečnila v roce 1989. Místa, kde byli též vězněni a popravováni nevinní lidé z politických důvodů jsou trvalým mementem. Proto v pankrácké věznici postupně vznikla tři pietní místa, a to v bývalé sekyrárně, kde je zřízen Památník, na bývalém popravišti za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice. Tato pietní místa jsou nejen připomenutím tragických událostí v minulosti, ale též vážným varováním do budoucnosti.

PhDr. Aleš Kýr