Věznice Ostrov

Jak jste se k práci s drogově závislými vlastně dostal?

Vězeňská služba prochází různými koncepčními změnami. Bylo to v období, kdy se ve Věznici Ostrov ukončila činnost „SONO“ speciálního oddělení nepracujících odsouzených, později pod názvem  Oddělení specializovaného pro výkon trestu odsouzených trvale pracovně nezařaditelných ve věznici s ostrahou. Byla a je to vlastně kategorie odsouzených důchodců a pracovně nezařaditelných odsouzených. Někdy v roce 2004, kdy se měnila profilace věznice a stávající tým odborných zaměstnanců v ubytovně přemýšlel, co dál, aby se složení týmu zachovalo. Vzhledem k nárůstu vězněných uživatelů návykových látek, jsme se vydali tímto směrem a připravili projekt oddělení Specializovaného pro výkon trestu odsouzených s trvalou poruchou osobnosti a chování, způsobenou užíváním psychotropních látek. Vzhledem k tomu, že to bylo období, kdy i Generální ředitelství podporovalo vznik specializovaných oddělení pro uživatele návykových látek, dostali jsme zelenou k přípravě. S další členkou týmu psycholožkou Vlaďkou Rambouskovou, jsme tedy vytvořili projekt, manuál a připravili zahájení činnosti nově vzniklého oddělení. Žádné zkušenosti s komunitně terapeutickým programem jsme neměli, a tak jsme čerpali zkušenosti od vlastně nejstaršího specializovaného oddělení, které je ve Věznici Plzeň a mimochodem, letos mají 30 let trvání. V roce 2005 přišlo rozhodnutí o vzniku oddělení, to je zrovna letos 20 let. Ve spolupráci s Krajským úřadem Karlovy Vary a krajskou protidrogovou koordinátorkou oddělení bezpečnosti a prevence Martinou Valentovou se nám podařilo zrealizovat v prostorech Krajské knihovny vernisáž výstavy „Čistej život“ s doprovodnou konferencí k tématu prevence a léčby závislostí ve výkonu trestu odnětí svobody.

Jak se vaše životní zkušenosti promítají do Vaší práce speciálního pedagoga ve věznici?

Jsem původní profesí učitel, komunikační dovednosti a zkušenosti ze vzdělávacího procesu a z výchovy se hodí ve věznici i nyní. Některé současné „klienty“ jsem i učil. Začínal jsem ve věznici na pozici vychovatele, myslím, že to je pro speciálního pedagoga velmi dobrá zkušenost. Vzhledem ke skutečnosti, že práce v komunitně terapeutickém programu pro mě byla nová, hodně věcí se člověk musel naučit. Prošel jsem několika sebezkušenostními výcviky, čerpal jsem zkušenosti ze stáží v adiktologických službách venku. V roce 2017 mi bylo i vydáno rozhodnutí k výkonu nelékařských zdravotnických povolání v oboru adiktologické péče. Učím se stále. Velkou výhodou a asi i nezbytností, je fungující tým se stejným naladěním, kde si všichni navzájem pomáhají v rámci svého odborného růstu i ve zdokonalování práce s odsouzenými v rámci programu.

Vnímáte nějaké úspěchy, jsou vaše výsledky vůbec vidět?

Abych byl spokojený v pracovním životě, tak je asi nutné úspěchy vnímat. Za největší úspěch považuji fungující tým lidí, které vždy rád vidím, a to jak v práci, tak i v soukromém životě. Pokud se týká práce s odsouzenými ve specializovaném oddíle, jsou posuny v jejich uvažování viditelné již během programu. Prochází fázemi a každá fáze je krokem ke změně v chování i myšlení. Každý jednotlivec, který se k drogám nevrátí a žije normální život, je velkým úspěchem. Jednak je to to neskutečná úspora peněz, které jsou na jedince vynakládány na náklady věznění. Důležitější je to, že pokud neberou návykové látky, tak většinou nepáchají trestnou činnost a tím nevznikají další oběti jejich trestné činnosti. Myslím, že každý z nás, má ve své blízkosti někoho, kdo takovou obětí byl a nemusel být. Náklady na drogový život jsou obrovské a financovány jsou hlavně trestnou činností. I z pozice rodiny takového uživatele je jejich abstinence a návrat k normálnímu životu výhrou. Kromě jiného vedeme statistiku recidivy absolventů, podle které se 60 % nevrací zpět do výkonu trestu. Pozitivní energií pro nás všechny v týmu také je, když se nám někteří ozývají i roky po propuštění se svými úspěchy i poděkováním za naši práci a lidský přístup.  To nám dává motivaci pokračovat. Počty odsouzených se závislostním chováním spíše narůstají a tak je škoda, že jsme kapacitně schopni pracovat s jen malou částí potřebných.