Vazební věznice Liberec

Pro velký zájem ze strany studentů se besedy opakovaly a během dopoledne se v kostele vystřídalo přes 300 studentů. Úvodem se vždy pan kaplan přítomných zeptal na tip, kdo z 6 přítomných můžu je podle nich vězeň, a kdo je člověk žijící na svobodě. Následně zjišťoval, podle čeho tak usuzovali a vždy s dětmi došel k závěru, že lidi nelze jednoduše označit za trestance podle toho, jak vypadají nebo podle toho, co mají na sobě. Poté se studenti rozdělili do menších skupin a po dobu 90 minut poslouchali zpověď muže, který si vězením prošel a teď žije na svobodě a následně muže, který aktuálně tráví čas ve výkonu trestu. Dotazy mladých byly různorodé, jak osobní tak směřující na podmínky za mřížemi. Např. zda v životě zabili nějakého člověka či na někoho v životě stříleli zbraní nebo co po propuštění udělali jako první, čeho nejvíce litují, kdy se ve věznici vstává atp. Na otázku, co bylo pro ně nejtěžší, která byla položena téměř v každé besedující skupince, zpravidla všichni nezávisle na sobě odpovídali, že nejtěžší je a bylo, žít s pocitem, že zklamali své blízké, svoji rodinu, která se díky nim trápí nebo trápila v podstatě více než oni sami. Nejeden muž se dětem svěřil, že ho mrzí, že si nedodělal školu a čas dospívání strávil pod vlivem drog nebo páchal trestnou činnost s vidinou rychlého výdělku a promarnil tak čas, který už nelze vrátit zpět.