Vězeňství na Příbramsku očima historika
S laskavým svolením ředitele Okresního muzea v Příbrami PaedDr. Josefa Velfla jsme pro tuto kapitolu použili výňatek z jeho knihy „Příbram v průběhu staletí.“, kde popisuje mimo jiné i vývoj těžby uranové rudy nacházející se v okolí Příbrami, jenž hrála při vzniku vězeňství v tomto regionu rozhodující roli.
A v jakém chronologickém sledu spatřily na Příbramsku světlo světa jednotlivé uranové šachty? Nejprve byly v úseku Vrančic zaraženy do hloubky zhruba 50 m dvě průzkumné šachtice, ale záhy je Jáchymovské doly opustily z důvodu neperspektivních zásob. Nejnadějnější geologické výsledky prokázala oblast nacházející se asi 5 km jižně od Příbrami v okolí zalesněného vrchu Vojna. Po předchozím průzkumu z povrchových rýh a nehlubokých surfů zde byly v roce 1948 založeny první těžní jámy, které podle blízkého kopce Vojna dostaly i své pojmenování. Jáma Vojna l se hloubila na katastru vsi Lazsko a Vojna 2 na katastru Lešetic.
Ještě v témže roce pokračovali pak pracovníci úseku K – 2 Rudných a tuhových dolů, n. p. Příbram, s přispěním skupiny německých válečných zajatců (s průměrným ročním stavem 65 mužů) vyslaných sem z n. p. Jáchymovských dolů Jáchymov, v hloubení jámy Vojna 3, nazvané později podle sousední vesnice Kamenná.
Snaha zajistit v plném rozsahu veškeré práce vedla k enormnímu úsilí získat potřebné pracovní síly.
Nedostatek zaměstnanců, který pociťovala i další odvětví čs. národního hospodářství, byl řešen zpočátku krátkodobým nasazením německých válečných zajatců a později využíváním brigádnické pomoci z jiných podniků, závodů, zařízení, institucí a podobně, dále organizovaným náborem a již od roku 1948 účastí chovanců tábora nucených prací (TNP), které v roce 1951 vystřídali vězni. Potrestaní pracovali i v dalších oblastech národního hospodářství, nejen v hornictví. Tato problematika se řadí k méně slavným kapitolám v dějinách města a regionu, musíme ji však chápat v kontextu s dobou a tehdejšími politickými poměry v Československu po únorovém převratu v roce 1948. Vzpomínané skutečnosti zároveň nikterak nesnižují pozitivní jevy četných pracovních úspěchů v historii uranového hornictví na Příbramsku.
Tábor nucených prací Příbram – Vojna vznikl roku 1948 poblíž šachet Vojna l a 2. Na jeho výstavbě se podílelo již vzpomínané komando německých válečných zajatců vyslaných do Příbrami z Jáchymova. Po zvládnutí přidělených pracovních úkolů následoval jejich návrat zpět do Jáchymova a později odsun na území bývalé NDR. V polovině roku 1948 vystřídali Němce první chovanci TNP, lidé označení jako „třídní nepřátelé“ a zcela protiprávně internovaní bez rozsudku. Na Vojně vyrostl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v ČSR. K 3. 3. 1950 měl 530 chovanců a k 3. 5. 1951 již 761. Byli využíváni k plnění úkolů v rámci důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru SNB s názvem Jeřáb III.
Od roku 1951, v souvislosti s postupným rušením TNP v oblastech uranové těžby, se stal tábor Vojna vězeňským zařízením. Z údajů Centrálního archivu Vězeňské služby ČR v Praze vyplývá, že k l. 9. 1952 bylo umístěno v osmi vězeňských barácích 719 lidí a o půl roku později, k l. 3. 1953, pak 964. Při předávání tábora z působnosti vězeňského zařízení Ostrov pod sféru vlivu Krajské správy ministerstva vnitra v Praze dne l. 7. 1956 tady žilo celkem 1517 potrestaných. Velice mnoho vězňů sem bylo zavlečeno zcela protiprávně, z takzvaných politických důvodů. Na základě dohody uzavřené 21. 10. 1949 a následného ujednání ze dne 28. 7. 1950 mezi ministerstvem spravedlnosti – velitelstvím Sboru vězeňské stráže a n. p. Československé doly o pracovním nasazení vězňů se potrestaní podíleli jednak na práci v příbramských uranových dolech a dále při výstavbě nové části města. Kromě toho plnili rovněž další úkoly vyplývající z režimu lágru. Podle obecné diferenciace potrestaných bylo vězeňské zařízení Vojna (s označením „U“) určeno pro „…nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločince…“ Spolu s nimi zde absolvovali výkon trestu také vězni kriminální, retribuční a odsouzení za tzv. „černý obchod“.
V roce 1953 vznikl na Příbramsku nový velký vězeňský tábor (s označením „Z“), situovaný poblíž šachty č. 11 u osady Bytíz. Ze statistických údajů Vězeňské služby ČR je patrné, že zde bylo k 25. 12. 1954 evidováno 1580 odsouzených a o necelé dva roky později (13. 7. 1956) již 1894, s početným zastoupením politických vězňů.
Vězeňské zařízení Bytíz střežila do roku 1954 2. rota 4. praporu útvaru SNB Jeřáb a Vojnu l. rota tohoto útvaru. Poté převzal ostrahu 4. prapor 6. brigády Vnitřní stráže ministerstva vnitra. K l. 6. 1961 byl tábor Vojna zrušen a odsouzení z části převedeni na Bytíz. Toto vězeňské zařízení existuje doposud, i když ve zcela jiných podmínkách.
Při práci v dolech docházelo od pradávna k častým zraněním a smrtelným úrazům. Samotné prostředí poznamenalo zdravotní stav mnoha lidí. Krutou daň šachtě, z různých příčin, platili nejen civilní zaměstnanci, kteří v hornictví dělali dobrovolně, ale i vězni, mezi nimiž nemalé procento tvořili tzv. političtí. Výrazně se u nich po čase také projevovaly následky režimu z vězeňského zařízení, zejména z lágru Vojna.
Kapitolou samo o sobě by mohla být problematika útěků potrestaných. Většinou s neúspěšným výsledkem. Docházelo rovněž k různým protestním akcím, po kterých následovaly tvrdé sankce. Je známá například hladovka v táboře Vojna roku 1955. Skončila 11 rozsudky za velezradu, pobuřování atd. s tresty v rozmezí od 4 do 12 let. Korunním svědkem při vyšetřování tohoto případu se stal retribuční vězeň Pampl, za okupace příslušník nacistického sicherheitsdienstu, který organizátory akce z řad politických vězňů vyzradil StB. Po pěti letech se dostal za vzorné chování na svobodu, naopak poslední z iniciátorů hladovky byl propuštěn až na amnestii v roce 1968! Tyto a další případy by měly být navždy varovným mementem.
Bylo by však zcela mylné spojovat historii uranových dolů na Příbramsku pouze s problematikou politických vězňů, i když tvoří její nevymazatelnou součást. Jedním z hlavních cílů vedení Jáchymovských, poté Uranových dolů Příbram bylo od samého počátku dosažení vysokých výkonů, což však nešlo bez použití moderní techniky, kvalitních pracovních postupů, personálního zázemí a dalších faktorů. Takřka primitivní podmínky z konce 40. let a první poloviny 50. let 20. století se překonávaly za provozu. Značného objemu prací se dařilo docílit zprvu spíše kvantitativními metodami, což zanechávalo všeobecně znatelné následky. Hlavně na zdraví lidí, včetně těch, zavlečených do této těžké pracovní činnosti protiprávně – tj. chovanců TNP a politických vězňů. Nebývalý rozmach pracovních činností způsobil také zásah do životního prostředí.