Historie

„Když byl v roce 1885 vydán ve vídeňské říšské radě zákon o zakládání zemských donucovacích pracoven, byl dán v Pardubicích podnět k využití tohoto zákona ve prospěch města. Pilným úsilím některých spolků, obecního a okresního úřadu, byl dne 5.ledna 1888 projeven na českém zemském sněmu souhlas se zřízením pardubické donucovací pracovny pro 400 káranců a do zemského rozpočtu vložen potřebný peníz 380.000 zlatých. Město dalo u Židova bezplatně 200 korců pozemků pro staveniště a stavba byla provedena v letech 1889 91. Pardubická zemská donucovací pracovna zahájila pak svou blahodárnou činnost ku dni 1.října 1891 a byla ustanovena pro 500 káranců.“ (Národní politika příloha ze dne 16. října 1941)

V roce 1854 vstoupil v platnost takřka univerzálně použitelný zákon č.96 říšského zákoníku, který legalizoval policejní dohled nad živly, vyhýbajícími se práci a živícími se žebrotou, nebo oddávajícími se potulce. Avšak teprve třicet let poté konečně vyšel zákon č.89 říšského zákoníku, uzákoňující existenci donucovacích pracoven. Zároveň se tehdy začalo s projektováním značně rozsáhlé donucovací pracovny, neboť pražská již svou kapacitou nestačila.

Záměr postavit novou zemskou donucovací pracovnu v Pardubicích byl podporován nejen úřady města a okresu, ale i pardubickými spolky a převážným počtem obyvatelstva. Městské zastupitelstvo poskytlo k uskutečnění projektu 200 korců obecních pozemků. Měl být vybudován na svou dobu moderně pojatý rozsáhlý nápravný ústav, který by snesl nejpřísnější evropská měřítka. S jeho modely, plány i s výši rozpočtu se mohla veřejnost seznámit dokonce na reprezentativní Zemské jubilejní výstavě v Praze, konané roku 1891.

Na stavbu byla uvolněna částka 380 tisíc zlatých. Zbudování zemské donucovací pracovny pro 400 tzv. káranců bylo odsouhlaseno na zasedání českého sněmu dne 5.ledna 1888 a stavba začala již následujícího roku. O stavbě na Židově, na Bílém předměstí, probíhající v letech 1889 až 1891, se často psalo v místních novinách. Stavba byla dokončena 1.listopadu 1891, kdy do ní bylo umístěno prvých dvacet káranců. Ti měli, po dosažení plného početního stavu, pečovat o 62 hektarů vlastních i pronajatých polí a zahrad. Dalších 160 mělo pracovat v tkalcovně a kolem 70 pak při výrobě sáčků. Ostatní pracovali v dílně truhlářské, natěračské, obuvnické a ve výrobě kotlů. Donucovací pracovna od nich dostala přezdívky jako Rejtačka, Pardubická univerzita, Alkron nebo Pup. Z tehdejších 13 budov dodnes tři slouží svému účelu (dvě z nich jako ubytovny odsouzených).

V donucovací pracovně se soustřeďovali nejen právě propuštění vězni, ale i znovu zadržení bývalí vězni. Především šlo o ty, u nichž nebylo možné po propuštění hned očekávat, že se budou nadále živit řádnou prací, nebo se u nich mohou znovu projevit sklony k násilnostem. Záměrem pobytu v nápravném zařízení bylo propuštění lidí natolik ovlivněných, aby si zvykli a byli sami schopni živit se poctivou prací a žít trvale řádným životem.

Pro pražskou a pardubickou zemskou donucovací pracovnu byl vydán roku 1891 společný domácí řád. Podle něho výdělek z práce káranců náležel zemskému fondu na uhrazení výloh, spojených s vydržováním pracovny. Nemají tudíž káranci nároku na odměnu za jejich práci. Mohli však k udržení zájmu o výdělek obdržet pracovní prémie ve výši 20 až 30 procent za svého výdělku. Z takto získané částky mohli část peněz odeslat rodině nebo je využít k nákupu dovolených požitků, mezi něž patřilo například pečivo, slanina, sýr, pepř a sůl, cukr, uzenky, ovoce, vejce a mléko. Pouze koupě piva podléhala zvláštnímu dovolení ředitelství. Konečně část výdělku se ukládala a vyplácela při odchodu z donucovací pracovny. Kouření a sbírání nedopalků nebylo dovoleno; šňupání tabáku mohl povolit jen lékař.

Téhož roku vyšly služební instrukce pro úředníky, kteří byli odpovědni za veškeré přestupky domácího řádu donucovací pracovny, jichž by se členové jejich rodin, jejich služebnictvo, nebo osoby cizí je navštěvující dopustili. Navíc měli neméně pečovat o to, aby jejich manželky a ostatní členové rodiny, jejichž hlavou jsou, všelikého obchodního spojení a činnosti uvedeného způsobu se zdrželi. Služební rozkaz č.40 z roku 1893 pak zakazoval úředníkům donucovací pracovny navštěvovat schůze socialistů. Posléze byl vydán zvláštní oběžník prezidia českého místodržitelství, který upřesňoval způsob předávání Cikánů a jejich zapojování do režimu donucovací pracovny.

Přísného režimu a disciplinárních trestů za nedodržení domácího řádu se mnozí delikventi, předávaní z věznic do pracovny, obávali více než samotného pobytu ve věznici. Proto se snažili bývalí vězni po odpykání trestu, přidělení poté ještě do donucovacích pracoven, oddálit svůj nástup skutečnou nebo záměrně způsobenou změnou zdravotního stavu. Často si například úmyslně vyvolávali kožní vyrážky nebo oční choroby.

Na přelomu 19. a 20. století se konečně více začaly prosazovat snahy o humánnější způsoby převýchovy káranců, jímž začaly být povolovány různé úlevy a dříve zakazované věci, např. poživatiny, pochutiny, obyčejné věci denní potřeby apod. Zvýšila se finanční částka na jejich stravování, byl zrušen zákaz kouření, zlepšila se lékařská péče, měli vyhrazen čas ke vzdělávání, mohli číst knihy a sportovat. V té době se začal v donucovací pracovně zvyšovat podíl těch, kteří byli odsouzení za provozování hazardních her a vykrádání trezorů.

Ještě před vypuknutím 1. světové války byly zřízeny nové dílny, v nichž mohli káranci získat znalosti v oboru krejčovství, kolářství a bednářství, čalounictví a výroby kartáčů. Nechybělo pochopitelně ani draní peří a výroba sáčků. Vzhledem k tomu se zcela změnil systém sezónního vysílání těchto mužů na polní či jiné příležitostné práce, přestože část z nich nadále trvale pracovala v zahradnictví. A vedení pracovny tak mohlo soustředěněji působit na kárance, pokud šlo o pracovní kázeň a pravidelné rozdělení činnosti během pracovní doby.
Počet takto trestaných se v místní pracovně pochopitelně značně měnil, neklesal však pod sto, jen občas dosahoval skoro pěti set. Jejich stav byl závislý na soudech, které měly pravomoc udělit recidivistům mimo trestu vězení zároveň ještě dodatečně přisouzení dalšího pobytu v donucovací pracovně. Po odpykání trestu ve věznici byl bývalý vězeň přes hnanecké středisko předán postrkem za doprovodu zaměstnance městské věznice nebo četníka do péče donucovací pracovny. Jeho obvykle podmínečné propuštění pak záviselo na chování, na pracovním výkonu, ale i na tom, zda projevoval lítost nad spáchaným trestným činem.

Po vzniku Československé republiky nepodléhaly donucovací pracovny v Čechách a na Moravě, na rozdíl od Slovenska, ministerstvu spravedlnosti, ale zemským úřadům, které je zakládaly. Ty pak byly podřízeny ministerstvu vnitra. Soud sice mohl před rokem 1918 umístění dosud nepolepšených provinilců do donucovací pracovny přikázat, ale konečné rozhodnutí o nástupu delikventa mohla učinit jen komise zemského úřadu. Po dalších změnách byly roku 1921 donucovací pracovny vyňaty z pravomoci státního zastupitelství a přímo podřízeny ministerstvu spravedlnosti.

V platnosti však nadále zůstával zákon z roku 1885 o zacházení s tuláky, který byl doplněn novelou z roku 1929, rozšiřující postih i na osoby, dopustivši se činu proti majetku, ze zahálčivosti, z ničemné lehkomyslnosti nebo hrubé zištnosti. Dříve byli káranci obvykle zařazováni na práci do donucovacích pracoven minimálně na půl roku až tři roky. Podle této novely však odsouzení pro majetkové delikty pobyli v Pardubicích jeden rok až pět let, a to podle jejich chování a závažnosti provinění.

Tato donucovací pracovna byla vyhrazena výhradně pro nápravu provinivších se mužů. Jen pro zajímavost dne 30. dubna 1930 dosahoval jejich počet 336. Staralo se o ně pět úředníků a 49 dozorců. Denní finanční náklad na jednoho provinilce činil 13,03 korun a z této částky připadlo 3,89 koruny na stravování.

Úspěšně se prosazující výchovný režim byl po násilné okupaci ČSR německými vojsky zcela rozvrácen. Počínaje dnem 23.10.1943 byl v Pardubicích zřízen pracovní výchovný tábor, v němž byli shromažďováni ti, kteří se vyhýbali nasazení nebo uprchli z nuceného pracovního nasazení v Německu. Prostory tábora byly natolik rozsáhlé, že v něm byl dále zřízen i sběrný tábor, kterým jen v době od 1. 1. 1944 do 31. 1. 1945 prošlo 1431 lidí před transportem do koncentračních táborů. Kdo ví, zda dosud žijí přímí pamětníci, kteří prošli úřadovnou pardubického gestapa, rovněž zřízenou v prostoru bývalé donucovací pracovny.

V květnových dnech roku 1945 se pracovna začala plnit především zrádci našeho národa a Němci. Tak vznikl internační tábor pro odsun Němců a internaci kolaborantů, posléze odsouzených podle retribučního dekretu prezidenta republiky. Mimoto sem byla dočasně přemístěna část nemocných vězňů z valdické trestnice.

Bohužel návrat k slibně započatému vývoji vězeňství během první republiky zcela znemožnily na čtyřicet let události po roce 1948, které soudnictví a vězeňství směřovaly rychlým tempem k uplatňování i krutých nezákonností vůči zatčeným a vězněným osobám. Od 1. 5. 1949 převzalo prostory pardubické věznice ministerstvo národní bezpečnosti.

Dne 1. 8. 1950 vstoupil v platnost nový trestní zákon. Z donucovací pracovny se tak stal zvláštní útvar nápravných zařízení.

Počínaje březnem 1952 podstoupily v pardubické věznici trest odnětí svobody nejen ženy dopustivši se kriminálních činů, ale i odsouzené Státním soudem za své politické postoje proti totalitnímu komunistickému režimu.

Pro využití pracovní síly vězňů se po roce 1960 uskutečnila rozsáhlá přestavba věznice a výstavba nových objektů. Jednalo se zejména o výstavbu nové ubytovny s tehdejší kapacitou 400 odsouzených, výstavbu nové kuchyně a jídelny pro odsouzené, objektu prádelny a 4 výrobních hal. Tehdy zde byli dodatečně vězněni také muži.