Po vzniku Československé republiky nepodléhaly donucovací pracovny v Čechách a na Moravě, na rozdíl od Slovenska, ministerstvu spravedlnosti, ale zemským úřadům, které je zakládaly. Ty pak byly podřízeny ministerstvu vnitra. Soud sice mohl před rokem 1918 umístění dosud nepolepšených provinilců do donucovací pracovny přikázat, ale konečné rozhodnutí o nástupu delikventa mohla učinit jen komise zemského úřadu. Po dalších změnách byly roku 1921 donucovací pracovny vyňaty z pravomoci státního zastupitelství a přímo podřízeny ministerstvu spravedlnosti.
V platnosti však nadále zůstával zákon z roku 1885 o zacházení s tuláky, který byl doplněn novelou z roku 1929, rozšiřující postih i na osoby, dopustivši se činu proti majetku, ze zahálčivosti, z ničemné lehkomyslnosti nebo hrubé zištnosti.Dříve byli káranci obvykle zařazováni na práci do donucovacích pracoven minimálně na půl roku až tři roky. Podle této novely však odsouzení pro majetkové delikty pobyli v Pardubicích jeden rok až pět let, a to podle jejich chování a závažnosti provinění.
Tato donucovací pracovna byla vyhrazena výhradně pro nápravu provinivších se mužů. Jen pro zajímavost dne 30. dubna 1930 dosahoval jejich počet 336. Staralo se o ně pět úředníků a 49 dozorců. Denní finanční náklad na jednoho provinilce činil 13,03 korun a z této částky připadlo 3,89 koruny na stravování.
Úspěšně se prosazující výchovný režim byl po násilné okupaci ČSR německými vojsky zcela rozvrácen. Počínaje dnem 23.10.1943 byl v Pardubicích zřízen pracovní výchovný tábor, v němž byli shromažďováni ti, kteří se vyhýbali nasazení nebo uprchli z nuceného pracovního nasazení v Německu. Prostory tábora byly natolik rozsáhlé, že v něm byl dále zřízen i sběrný tábor, kterým jen v době od 1. 1. 1944 do 31. 1. 1945 prošlo 1431 lidí před transportem do koncentračních táborů. Kdo ví, zda dosud žijí přímí pamětníci, kteří prošli úřadovnou pardubického gestapa, rovněž zřízenou v prostoru bývalé donucovací pracovny.
V květnových dnech roku 1945 se pracovna začala plnit především zrádci našeho národa a Němci. Tak vznikl internační tábor pro odsun Němců a internaci kolaborantů, posléze odsouzených podle retribučního dekretu prezidenta republiky. Mimoto sem byla dočasně přemístěna část nemocných vězňů z valdické trestnice.
Bohužel návrat k slibně započatému vývoji vězeňství během první republiky zcela znemožnily na čtyřicet let události po roce 1948, které soudnictví a vězeňství směřovaly rychlým tempem k uplatňování i krutých nezákonností vůči zatčeným a vězněným osobám. Od 1. 5. 1949 převzalo prostory pardubické věznice ministerstvo národní bezpečnosti.
Dne 1. 8. 1950 vstoupil v platnost nový trestní zákon. Z donucovací pracovny se tak stal zvláštní útvar nápravných zařízení.
Počínaje březnem 1952 podstoupily v pardubické věznici trest odnětí svobody nejen ženy dopustivši se kriminálních činů, ale i odsouzené Státním soudem za své politické postoje proti totalitnímu komunistickému režimu.
Pro využití pracovní síly vězňů se po roce 1960 uskutečnila rozsáhlá přestavba věznice a výstavba nových objektů. Jednalo se zejména o výstavbu nové ubytovny s tehdejší kapacitou 400 odsouzených, výstavbu nové kuchyně a jídelny pro odsouzené, objektu prádelny a 4 výrobních hal. Tehdy zde byli dodatečně vězněni také muži.
Až do vyhlášení amnestie prezidenta republiky v roce 1990 byly v objektu tehdejšího nápravně výchovného ústavu umístěny odsouzené ženy zařazené převážně do II. nápravně výchovné skupiny a částečně i odsouzené ženy zařazené do I. nápravně výchovné skupiny. Součástí komplexu byl i ústav pro výkon trestu odnětí svobody mladistvých dívek a po určitou dobu také pobočka pro místní výkon trestu odnětí svobody odsouzených mužů zařazených do I. nápravně výchovné skupiny, kteří zde vykonávali údržbářské a stavební práce.
Od roku 1990 věznice sloužila pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen všech tří nápravně výchovných skupin, mladistvých odsouzených žen, odsouzených mužů zařazených pro výkon trestu do I.nápravně výchovné skupiny. Mimo těchto kategorií odsouzených zde bylo zřízeno i oddělení pro výkon vazby žen z východočeského regionu.
Od roku 1994 v souladu s novelizací Zákona o výkonu trestu Věznice Pardubice zabezpečovala výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen, mladistvých žen, zařazených do všech 4 typů věznic (A dohled, B dozor, C ostraha, D zvýšená ostraha), odsouzených mužů v typu věznice s dozorem a současně zde byl až do roku 2002 zabezpečován výkon vazby obviněných žen ze spádových okresů. V rámci jednotlivých typů věznic zde byla zřízena i specializovaná oddělení : oddělení s poruchou duševní a poruchou chování a oddělení odsouzených trvale pracovně nezařaditelných.
V roce 1998 došlo k vymístění odsouzených žen v typu věznice s dohledem a v souvislosti se zprovozněním Věznice ve Světlé nad Sázavou došlo postupně k vymístění všech odsouzených žen z Věznice Pardubice k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody a to do vedle již zmíněné Věznice Světlá nad Sázavou do Věznice Opava a Vazební věznice Prahy Ruzyně do zvláštního oddělení v Řepích.
Dne 6. 5. 2004 opustila v 10.04 hodin věznici poslední odsouzená žena a věznice se stala ryze mužskou věznicí, která zabezpečuje standardní výkon trestu odnětí svobody pro odsouzené muže v typu věznice s dozorem a ostrahou a dále výkon trestu odnětí svobody ve specializovaných odděleních pro odsouzené muže trvale pracovně nezařaditelné v typu věznice s dozorem a ostrahou.
daš