Zvětšit (Ctrl + "+")

Zmenšit (Ctrl + "-")

banner

Historie

Dějiny českého vězeňství mají hlubokou minulost a zejména po roce 1989 procházely pankráckou věznicí nejen symbolicky.

Pankrácké věznice prošla vývojem od c.k. mužské trestnice v období habsburské monarchie k věznici Zemského či později Krajského trestního soudu v Praze v době první československé republiky. V průběhu druhé světové války byla využívána pro vazební a vyšetřovací účely nacistické justice a gestapa. Po osvobození v ní byli soustřeďováni nacističtí zločinci, zrádci a kolaboranti, které postihl spravedlivý trest.

Po uchopení politické moc komunisty se stala věznicí Ministerstva vnitra, ve které byla držena celá řada politických vězňů, označovaných za tzv. třídní nepřátele. V souvislosti s vydáním zákona č. 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody byla přejmenována na nápravně výchovný ústav (NVÚ) č. 2 Praha. Byla však nadále využívána i pro výkon vazby a v období tzv. normalizace zde byli věznění zastánci lidských práv včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla. Od roku 1926 byla v areálu pankrácké věznice postupně zřízena čtyři popraviště. Byla zde popravena i celá řada odsouzených z politických důvodů včetně jedné ženy JUDr. Milady Horákové. V letech 1954 – 1968 bylo uvedené popraviště jediným místem k výkonu trestu smrti pro celou Československou republiku. Teprve v roce 1968 bylo zřízeno další popraviště v Ilavě a později v Bratislavě na Slovensku.

Poslední poprava v pankrácké věznici, tedy i poslední poprava v Čechách se uskutečnila v roce 1989. Místa, kde byli též vězněni a popravováni nevinní lidé z politických důvodů jsou trvalým mementem. Proto v pankrácké věznici postupně vznikla tři pietní místa, a to v bývalé sekyrárně, kde je zřízen Památník, na bývalém popravišti za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice. Tato pietní místa jsou nejen připomenutím tragických událostí v minulosti, ale též vážným varováním do budoucnosti.

PhDr. Aleš Kýr

Nová inscenace Pankrác 45

Herečky nově připravované inscenace Švandova divadla Pankrác 45 si prohlédly věznici.

Pankrác 45 je novou inscenací v repertoáru Švandova divadla v sezóně 2015/2016, která bude mít premiéru 7. listopadu 2015. V této souvislosti navštívily aktérky představení pankráckou vazební věznici.

Divadelní představení Vás zavede na konec léta roku 1945, do doby vyřizování účtů i zakrývání vlastních vin. V pankrácké věznici se tak mohou potkat hvězdy Lída Baarová a Adina Mandlová, ale také i Hana Krupková, dívka napomáhající odbojové akci parašutistů, nebo Židovka Julča, která prošla Osvětimí. Hlavní postavy v napínavém příběhu z jedné ženské cely ztvární Klára Cibulková, Réka Derzsi, Eva Josefíková, Andrea Buršová a Bohdana Pavlíková.

Hra Martiny Kinské vychází ze skutečných událostí, a tak pankrácká věznice nabídla herečkám možnost navštívit autentická místa, kde byli vězněni a popravováni odpůrci nacistického a komunistického režimu. Návštěva byla nejen inspirací k další práci na divadelním představení, ale také měla zprostředkovat pocity vězněných lidí, kteří zde čekali na smrt. Pro celý realizační tým byla velmi přínosná možnost “nasát” atmosféru z míst, kde se popravy odehrávaly. Na závěr celé návštěvy mohly herečky také prožít tísnivé pocity z cely, kde byla jedna z historických postav představení Pankrác 45 vězněna.

Fotografie a video z návštěvy naleznete zde

Vývoj zacházení s odsouzenými – koncepce do roku 2015

Vývoj vězeňství, jeho celková kulturní úroveň a materiální podmínky jsou odrazem vývoje, kulturní a ekonomické úrovně celé společnosti. Způsob zacházení s pachateli trestných činů vyjadřuje velmi zřetelně i vztah společnosti (státu) k jedinci a postoj k občanským právům a svobodám.

S celkovou stabilizací politického a společenského systému dochází též ke stabilizaci českého vězeňství. Penologické myšlenky kolísají, na jedné straně se vyskytují tendence dekriminalizace a depenalizace a na straně druhé je kladen důraz na prosazování práva. I vstup České republiky do Evropské unie s sebou přináší nutnost koncepce českého vězeňství. Vzhledem k výše uvedenému nemůže tedy původní koncepce reflektovat nové vývojové trendy.

Hlavní z věcí nové koncepce vězeňství je mj. pojem klasifikace odsouzených. Tento pojem se v našem trestním právu v současnosti vůbec nevyskytuje. Užívají se pouze pojmy vnitřní a vnější diferenciace. V současné době vnější diferenciaci realizují soudy (zařazení odsouzeného do typu věznice) a vnitřní diferenciaci provádí sama vězeňská služba. Zkušenosti ze zahraničí jednoznačně ukazují, že systém zařazování odsouzených do jednotlivých skupin diferenciace není efektivní a ve vyspělých zemích je tato tendenci již překonána. I Česká republika by se v budoucnu měla přiblížit k novým penologickým systémům. Podstatou úspěšné klasifikace je správné a objektivní stanovení kritérií. Na základě výsledků zahraničních výzkumů byly v posledních letech vytvořeny a jsou za takové považovány nástroje hodnocení rizik a potřeb. Tato metoda hodnocení rizik a potřeb by měla být aplikována opakovaně v průběhu vývoje pachatele ve výkonu trestu odnětí svobody, což vyplývá ze soudních nálezů Evropského soudu pro lidská práva, jež zdůrazňují, že nebezpečnost není nejen nezbytným, ale ani trvalým rysem pachatele trestné činnosti, tedy odsouzeného.

Hlavním předpokladem přechodu na shora uvedenou klasifikaci odsouzených na základě zhodnocení rizik a potřeb je návaznost a následné zařazení odsouzených do jednotlivých typů věznic. Tato změna, tedy změna v pojetí klasifikace, diferenciace a vůbec zařazování odsouzených bude především vyžadovat přípravu a přijetí novel příslušných zákonů, tedy novelu trestního zákona a zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Nezbytným předpokladem také bude důkladná teoretická příprava založená na dalším studiu zahraničních zkušeností, zpracování metodiky hodnocení rizik a potřeb a samozřejmě též odborný výcvik personálu vězeňské služby k uplatňování této nové metody. Základním předpokladem bude opět realizace programů zacházení, zejména bude potřeba individualizace zacházení s odsouzenými na základě již zmíněných zhodnocení rizik a potřeb. Současné programy zacházení bude možné ponechat, avšak bude třeba při jejich realizaci nutné věnovat pozornost zejména jejich počtu, tedy ne podle zásady ne mnoho a formálně, ale spíše méně a efektivně. Neméně důležité také bude vytvořit společně s organizacemi, které se zabývají postpeniterciární péči standardizované programy, které by pokrývaly období před a po propuštění z výkonu trestu.

PhDr. Aleš Kýr