Valdický příběh
3.2.2010 10:07
V sobotu 23. ledna 2010 se ve Valdicích uskutečnil křest odsouzeného na doživotí. Byli jsme při tom. Další prosím čtěte v článku "Jedno valdické přemýšlení s otazníky"; článek bude rovněž otištěn v Českém vězeňství.
Jedno valdické přemýšlení s otazníky...
Je sobota a pěkně mrze. Doklouzali jsme ve dvou autech ke Kartouzům a docela se těšili do chládku. Tedy tam, kde v létě je chládek, zatímco v období po novém roce příjemně teplo. Kolega kaplan valdický, zástupce adventistického sboru v Turnově, hlavní kaplanka Vězeňské služby, předsedkyně Vězeňské duchovenské péče a já; tak vypadala naše delegace. Sobota je pro adventisty – jako pro Židy – svátečním dnem, dnem bohoslužby, dnem slavení nových počátků, dnem pokoje: kdysi Nejvyšší odpočinul od svého stvořitelského procesu, aby shledal, že je vše dobré, ba perfektní. V sobotu – jako pro ostatní v neděli – se nemá pracovat. S tím ostře kontrastovala břemena, která někteří k radosti kontroly na bráně dopravovali: aluminiové schůdky, a dříve už skládací bazén, ponorné čerpadlo, prádlo na převlečení. Vše prohlédnuto a propuštěno, předem rovněž řádně ohlášeno a povoleno: jeden odsouzený se svobodně rozhodl pro svůj křest ponořením.
Není to běžná praxe. Z některých teologických, ale i praktických důvodů raději takové akty posunujeme do doby po propuštění. Dnešní „případ“ je zvláštní: jde o odsouzeného na doživotí, který si na oddílu E odpykal už pěknou řádku let. Propuštění je zatím iluzorní. Rozhodnutí není ledabylé: je existenciální. Buď anebo.
Otazníky se vynořují: patří křest na tato místa? Není to pouze snaha po zpestření unyle plynoucího času? Vyrovnal se jeho příjemce se svou vinou? Jak? Je člověk hoden přijmout nejen to znamení, ale i plný obsah děje: nabízenou Boží milost? Neznesvětí se svatý úkon lidským hříchem? Najde odvahu pokřtěný k novému životu ve starém prostředí? Může se to nějak projevit?
Personál valdického „éčka“ promine: choval se decentně, jak chvíle vyžadovala. Přesto jsem cítil jakýsi odstup: zaslouží si to vlastně takový člověk? Není to příliš velká pozornost věnovaná někomu, kdo podle nálezu soudu si nevážil lidských životů? Je to vůbec fér, aby se odpuštění zvěstovalo takhle provokativně, aby si odsouzený a pokřtěný mohl „povyskočit“, zbavit se hanby, „smýt“ tu hanebnou skvrnu, která na něm také jeho vinou ulpěla?
V koupelně, ve vodě přenosného bazénu spolu se svým bratrem křtícím, vyznal svou víru. Neobyčejná koupel. Ponořen, povstal a vyjádřil své štěstí, ano radost nad tím, že se mu přiblížil Bůh. Žádného nebylo vidět – pochopitelně – ale měl jsem dojem, že v tu chvíli opadly všechny zábrany, klenby, řetězy, bezpečnostní zařízení a že v tu chvíli zavládla svoboda. V přítomnosti nás všech, většinou zaměstnanců Vězeňské služby. Jakoby se shora dolů otevřela cesta až do uzavřeného oddělení. A jakoby tolik záleželo na tom, jak bude ten člověk žít „po novu“ i v depresivním prostředí, jak bude smýšlet, zda bude litovat svých vin, zda bude myslet na druhé, jestli bude schopen vnímat spolulidi i v těch, kteří tam v krimu mají „právo klíčů“.
Mluvili jsme s ním pak, už zase přes katr, přes který si rovněž připomněl událost poslední Ježíšovy večeře. Měl radost. My taky. A zároveň obavy: teď to skutečně bude záležet jen na něm, jak nově bude myslet a jednat. Dostal „nebeskou půjčku“, sumu pro věřící nevyčíslitelnou, a bude splácet. Bude na „splátky“ mít? Nezapomene? Neuvadne pouto mezi turnovským sborem a tímto jedincem, odloučeným bratrem? Vydrží?
Jsou to otázky na závěr. Otázky zároveň s vděčností, že se najdou ti, kteří mají čas na vězně, jež si to po lidsku nezaslouží. Že se na druhé straně najde odvážný, který je připraven snášet úsměšky okolí za své náboženské úchylnosti. A taky s nadějí, že ti přihlížející nejsou pouhými kritiky, ale osobnostmi, které jsou schopny zvážit pravý stav věcí přes všechny výhrady a emoce, jimž se nelze ubránit. Třeba popojdeme o krůček dopředu k důvěře, že i tímto nezvyklým způsobem je možné nejen aplikovat zásadu náboženské svobody, ale i naplňovat účel výkonu trestu.
